Dobroslavický podzimní duatlon 2010

Jak už jsem psala v předešlém příspěvku, tento rok jsem se rozhodla, že budu sport (hlavně triatlon a běh) brát vážně. To znamená pořádný trénink s tréninkovým deníčkem, zdravější životosprávu a taky závody. Pro mě je závodění neodmyslitelnou součástí, protože zkrátka proto abych se donutila pořádně trénovat musím mít před sebou nějaký cíl. A závod je takovým bičem, který mě žene ven i když se mi nechce a udržuje mě v tréninku. Přece se nechci na závodech úplně ztrapnit, ne? :-) No, tento rok jsem se zatím účastnila jenom dvou větších závodů. Mělo jich být víc, ale některé byly zrušeny a na jiné jsem kvůli nemoci nejela. Můj první byl triatlon v Brušperku v půlce června a druhý až na konci září Dobroslavický podzimní duatlon. O tom by měl být tenhle příspěvek. :-)


Závod se konal na svatého Václava 28. září v Dobroslavicích v parku u restaurace Kuželna. Jednalo se o duatlon, to znamená posloupnost běh-kolo-běh v délkách 3,2 km-20 km-2 km pro moji kategorii žen. Protože jsme s kamarádkou Míšou, se kterou jsme se na závod přihlásily, nechtěly nechat nic náhodě, jely jsme si ve čtvrtek před závodem projet cyklistickou trať. I když v propozicích bylo napsáno, že trať je vhodná pro všechny typy kol, byla jednoznačně pro silniční kola. A my s Míšou obě dvě na skoro deset let starých horských kolech jsme věděly, že nemáme šanci. Ale co, stejně rozhoduje síla v nohách, utěšovaly jsme se.

Když jsme ale v úterý dopoledne dorazily na místo závodu, věděly jsme, že je zle. Všude kolem nás na autech silniční kola, nějaké triatlonové speciály a některé z nich s diskovými koly. No nic, řekly jsme si a šly se registrovat. U registrace nás uvítala naše bývalá tělocvikářka se slovy: "Holky, co vy tady děláte?"  a ještě více nás znervóznila.

Další věc, která nebyla zrovna příjemná, bylo počasí. Celý den lilo jako z konve, fučel studený vítr a bylo kolem 10 stupňů. Ale co, nějaký deštíček nás přece nerozhodí. V 11 hodin startoval závod žáků, tak jsme se šly podívat, co nás čeká. Dětičky měly samozřejmě kratší trať a nestrávily v tom dešti tak dlouhou dobu, ale i tak jsem je obdivovala jak neohroženě v té slotě běží a sedají na kola. Brzy to čekalo i nás, náš závod startoval v poledne, tak jsme se začaly připravovat. Kola nešlo moc ochránit před deštěm a stejně jsme je pak dávali do depa, kde statečně mokly, tak jsem si představovala ten "příjemný" pocit jak dosedám na totálně promočené sedlo. Taky jsme obhlížely ostatní spolubojovníky, kterých se s ohledem na počasí sešlo celkem dost, asi padesát. Spousta kluků-profíků v úplých triatlonových kombinézách (hmm ;-) a pár menších profíků. Holky už nevypadaly tak profesionálně a moc sympaticky, tak jsme se hned seznámily. Jak jinak než při frontě na záchod. :-) Ještě pár úprav před startem, kolo dát do depa a nachystat si k němu věci, slupnout gel a pak rozprava před startem a start!

Startovalo se půl minuty po chlapech, takže žádná tlačenice na startu. Rozbíhaly jsme se s Míšou pospolu a společně jsme v podstatě běžely i celý první běh. Nějaké holky nám utekly hned po startu, s pár dalšíma jsme se držely celou dobu. Věděla jsem, že to nemá smysl napálit, když mě čeká ještě kolo a další běh, takže jsem běžela v pohodičce, žádná křeč. Do depa jsme přiběhly společně, další holčina těsně za náma, depo nic moc, holčina nasedla na svoji silničku a ujela asi v té chvíli, kdy jsem si dopínala druhou botu. No nic, vyjíždím těsně za Míšou, předjíždím ji a držím si těsný náskok. Čeká nás cyklookruh, který musíme obkroužit dvakrát. Následuje první kopeček ještě v Dobroslavicích, už ten mi dává po tom běhu zabrat, ale budiž, pak se dostaneme do polí a přes krátký sjezdíček lesem na serpentiny směrem na Háj ve Slezsku.

Koukám se za sebe a vidím Míšu asi sto metrů za mnou, v serpentinovém sjezdu ji trochu ujedu, pak následuje zatáčka směrem na Jilešovice, trochu do kopečka, opět sjezd do Jilešovic a pak rovné stoupání celými Jilešovicemi, které nahoře přechází ve strmé serpentiny. Člověk by neřekl, že kousek za Ostravou ho čekají takovéhle kopce. Při stoupání ve vesnici se ohlížím a vidím Míšu stále za mnou, náskok se trochu zvětšil, ale pořád nic moc. Pak přijdou výživné serpentinky směrem na Dobroslavice, kde mě předjíždí první dvojice kluků Klíma-Matera o kolo. Prosviští kolem mě na silničkách jako nic a trochu jim závidím, protože vím, že už jedou do cíle. Už jsem skoro nahoře, když slyším: "Evi, pojď, už jenom kousek!" povzbuzení od našeho kamaráda triatlonisty Standy, který stojí v poslední zatáčce. To bodlo. A za chvilku jsem na kopci, fučí, lije, se mnou to na kole smýká, ale jedu dál, protože mě čeká ještě jeden okruh. Všechno je vlastně stejné, Míšu vidím pořád za sebou a v posledním kopci na mě celkem stahuje náskok, holt vrchařka ze mě asi nebude...

Do depa přijíždím jen asi o 20 sekund dřív, ale Míša je stejně v rychlejší (zamotaly se mi tkaničky) a vybíhá dřív. Před náma nikdo, za náma nikdo, jasný náš soukromý souboj. Hned jak vyběhnu, tak vím, že na to, abych ji předběhla, dneska nemám. Nohy se mi proměnily v kusy dřev. Myslím, že každý triatlonista tenhle pocit dobře zná. No nic, ale běžím. Už máme před sebou jen jeden okruh po asfaltu. Míšu vidím před sebou, moc se mi nevzdaluje, ale na to, abych se k ní přiblížila, nemám. Už jsme v parku, pár posledních metrů a cíl. Za cílovou páskou si s Míšou plácnem, obě jsme totálně promočené, hotové, ale spokojené. Ten pocit, který člověka zaplaví po dokončeném závodě (i kdyby na posledním místě) je nepopsatelný.

Ještě stručně k výsledkům. V kategorii žen 20-39 jsem čtvrtá (Míša třetí) a celkově z holek osmá z desíti.
Více info k závodě včetně fotogalerií a výsledků na http://cyklo.matera.cz/show_kalendar.php?no=2177

Eva

copywriterka Respira